Kdo chce bít psa, vždycky si hůl najde
24. 6. 2008
To platí v případě protestní stávky vůči vládním reformám dvojnásob. Nalezenou holí je údajná propojenost odborů s opoziční ČSSD. To je argument hodný novinářského fanatika Kojzara z Rudého Práva, který by ve své době dozajista neopomenul tvrdit, že zmanipulované protistátní síly slouží v žoldu kapitalistických mocností. Copak lze v demokratické společnosti prosazovat společenské změny jinou cestou, než přes parlamentní strany? A co organizace zástupců zaměstnavatelů? Ti se při prosazování "svého" nedruží s politickými stranami, které jim k maximalizaci jejich zájmů mohou legislativně vyhovět?
Politické strany jsou ze své podstaty přirozenými partnery různě smýšlejících občanů. A je tedy logické, že se zájmy určitých stran se zájmy určitých voličů protínají. K zamyšlení by mělo být, jestli transparentní a legitimní odborářský protest proti rozhodnutím vlády, je společensky nepřijatelnější, než parlamentní práce lobistů , kteří k prosazení strategických cílů mohou využívat "argumenty", které poměrně často kritizují mezinárodní organizace zabývající se korupcí ve společnosti. A když už jsme u toho přemýšlení, tak se zkusme zamyslet, kolik dnešních vládních odpůrců protestní stávky, by v případě nelistopadu 89 plácalo za dobře odvedenou práci Kojzara po ramenou. To není zbytečná otázka. Je evidentní, že používají stejné argumenty
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář