O povinnosti splácet zlodějny se mlčí.
9. 7. 2009
Mandatorní výdaje jsou přikázané výdaje rozpočtu, které jsou externě stanoveny (např. zákonem) a nelze je při plánování rozpočtu účinně ovlivnit. O mandatorních výdajích obvykle mluvíme v kontextu státního rozpočtu, kde jimi jsou např. výplaty sociálního zabezpečení, důchodů atp.
To považuji za zásadní (záměrnou?) chybu, která u veřejnosti vyvolává pocit, že právě dávky sociálního zabezpečení, důchody či výdaje na zdravotnictví jsou hlavní příčinou nevyrovnaných státních rozpočtů.
Přitom to v žádném případě není a nemůže být pravda, neboť povahu mandatorních výdajů mají i předražené veřejné zakázky - výstavbou dálnic počínaje a státní garancí například za předražené (rozkradené?) pořádání MS v lyžování v Liberci konče.
Mandatorní výdaje jsou také platby za prohrané arbitráže v desítkách miliard korun, ke kterým byl a bude stát za „Železné“ šibaly odsouzen, či dluhová služba za stamiliardy, které jsme (my, daňoví poplatníci) museli zaplatit a stále nepochybně splácíme za vytunelované banky.
Pravda je tedy taková, že o povinnosti splácet zlodějny všeho druhu se „politicky“ mlčí (kdybychom lidem říkali pravdu, kdo by nás volil), neboť je zaplatit prostě musíme, a to i v době, kdy světová ekonomická krize, kterou sociální výdaje v žádném případě nezpůsobily, přiškrcuje tok peněz do státní pokladny.
Nic se proti tomuto stavu legislativně nedělá, neboť prý kontrola ze strany státu obtěžuje, a také proto, že mnozí politici by v případě absence zlodějen postrádali smysl do politiky vůbec vstupovat. Zkrátka a dobře. Pokud někdo řekne, že sociální politika zadlužuje budoucí generace, pak je to jen poloviční pravda. Politika ano, ale rozhodně ne sociální! Její seškrtání je jen způsob, jak předešlé a budoucí zlodějny zaplatit! Opačné tvrzení má vlastnosti špeku, na který není radno skočit!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář